Jak programy v mysli ovlivňují náš vztah k jídlu?

Jídlo je zdrojem naší vitality a energie. Je to jedna ze složek, bez které se v životě neobejdeme, tak proč se většina žen celý život trápí tím, co si dají k jídlu a nebo naopak je jim to úplně jedno? 

To jak jíme, je mimojiné i odrazem našeho vnitřního já a našeho nastavení a programů které v sobě máme vybudované za celý život. Programy ohledně našeho budoucího stravování se budují už od našeho narození. Už naše maminka nás mohla naprogramovat na to zda budeme celý život "trpět" hlady a nebo zda budeme jíst na základě naší přirozené potřeby hladu. I naše babičky (ty hlavně!) do našeho života vnesly válečné a poválečné programy z nedostatku jídla a proto kdykoliv přijedeme na návštěvu máme o dva knedlíky na talíři více, než jsme si řekly, a domů si vezeme plnou tašku jídla. Pak už tomu dodala pomyslnou korunu paní učitelka ve školce nebo ve školní jídelně a jistojistě nás dorazila puberta a naše první ne-úspěšné vztahy a dokonalé spolužačky. Když k tomu připočteme hubnoucí maminku na pokusných dietách, asi není divu, že se prostě "vypneme". Naše stravování pak padá do autopilotního režimu - jím protože musím - ale vlastně jíst nechci protože po tom tloustnu. Když se zeptám klientů proč jedí, tak většinou mi odpoví: "No protože musím...", nikdo neřekne: "Protože se chci najíst, protože jídlo je pro mě zdroj energie kterou potřebuji pro to abych mohla žít."

Většina lidí nechce jíst, jídlo je zdržuje, je to pro ně povinnost a nebo se dokonce BOJÍ najíst. Zkrátka a dobře jídlo jako takové se poslední dobou ze základní potřeby změnilo na stresový faktor. Často slýchávám otázky: nevím co jíst? nevím jak začít? tak co si teda mám dát? Dám si to protože na to mám chuť a pak mám výčitky. Jsme nezdravá konzumní společnost s nezdravým vztahem k jídlu trhající rekordy v počtu obézních lidí, která s nástupem dostatku a ztrátou predátora ztratila jakýkoliv napojení s vnitřním já. Většina lidí nehledá příčinu ani pomoc - většina lidí hledá jen někoho, komu odevzdá svou zodpovědnost za své tělo a definitivně tak svůj problém uzavře se slovy: "Byl jsem tam a on/a mi nepomohl/a." Naučme se porozumět našim emocím, našemu vztahu k jídlu a našim chutím - uzdravme náš vztah k jídlu tak, aby byl pozitivní. Naučme se jíst tak, jak chce a potřebuje naše tělo a ne naše mysl a podvědomí! Vytvořme si takové návyky, které budou kompatibilní s náma samotnýma a nenechávejte za sebe rozhodovat cizí lidi. Každé tělo je jedinečné, každá chuť je signálem a každý den je novým začátkem.